Recenze představení PůlMěSic

PŮLměSÍC

Inscenace znovu představená v rámci festivalu TANCESSE nenechala diváky klidnými. Jak
kvůli tématu, které vnáší do diskuse, tak pro svou avizovanou derniéru.
V sobotu 19. března 2011 měla v divadle Barka v rámci festivalu TANCESSE derniéru
inscenace PŮLměSÍC, která vznikla v sekci tanečně pohybového divadla souboru Cyranovy
boty a podepsala se pod ni především Jana Dolejšová. V příbězích mladých lidí je tu
nahlíženo jedno ze stále aktuálních a niterně lidských témat. Je jím nechtěné těhotenství, což
se na první pohled může zdát poněkud kýčové, ale ve své podstatě jde o nejzásadnější
otázku lidského bytí a etiky.

S tématem celé inscenace souvisí i její čitelně volený název, který lze chápat jak ve smyslu
doby půl měsíce, během které žena může zjistit svůj stav, tak v tom smyslu, že těhotenství,
resp. dosud nenarozené dítě, je „půl mě“, je něčím, co se mě osobně, niterně a intimně
dotýká (sic!). S tématem a s názvem inscenace dále koresponduje kovová pohyblivá
konstrukce ve tvaru půlměsíce, která je jednou lavicí, podruhé houpačkou a postelí nebo
nakonec místem aktu potratu. Po většinu doby představení je pro herce a tanečníky
partnerem k vyjádření toho, co se právě děje, neboť umožňuje houpat se na ní, balancovat
a prolézat ji. Houpání samotného objektu v různých situacích pak buď naléhavě, nebo skrytě
poukazuje na stále přítomnou tíhu rozhodnutí. Ano – ne, ano – ne... S tímto momentem se
v inscenaci pracuje a je tím, co často upoutá pozornost diváků.

Příběhová linka inscenace, při níž se seznamujeme s mladým párem (Tereza Doležalová, Jan
Kyselý) a okolnostmi, kvůli kterým je nucen řešit nechtěné otěhotnění, graduje od
bezstarostnosti chvíle po fatálnost životního rozhodnutí. Inscenaci bychom mohli pro
jednoduchost rozdělit na pět hlavních scén příběhu. V první je divákům představen svět
dívek chystajících jednu z nich na setkání s milým. Fádní námět výběru oblečení a stylu účesu
je představován nápaditými výrazovými prostředky tanečně‐pohybového divadla. Znakem
dosavadní nespoutanosti a krásy jsou tu dívčí vlasy, které tanečnice dokázaly velmi dobře
využít. Např. dochází k situaci, kdy dvě z nich s navzájem propletenými copy vlasů tančí.
Druhou scénou je setkání mladého páru. Květina, kterou jí on přináší, se pak stává tématem
jejich „pas de duex“ a boj o ni jakousi metaforou společné řeči. Druhá scéna se přirozeně
překlene ve třetí, ve které se hercům a tanečníkům stává rovnocenným partnerem kovová
konstrukce půlměsíce. Milenci se na ní, snad až příliš zdlouhavě, houpají a jde vidět, že se na
sebe těší. Tato scéna je asi nejvíce akrobaticky i herecky náročná a nutno říci, že ji mladí
interpreti zvládli velmi dobře. Při houpání různě balancují, proplétají těla a vyjadřují touhu.
Poslední je velmi jednoduše znázorněno. Ona se zakloní a otevře obě kyčle a on své nohy
připodobní falickému symbolu.
Posledním dvěma scénám dominuje expresivita vyjádření. Dívky už jsou ženami, z těla
vytlačují nechtěný plod, bijí sebou v bezradnosti o zem. Závěr představení, v počátku textu
zmiňovaná vážnost chvíle, je pak o podstoupení potratu. Tvůrci se tu více než na tento akt
soustředili na prožívání žen a na jejich vyrovnání se s tímto aktem. Kovová konstrukce
půlměsíce se již nehoupe, je rozhodně statická na zemi. Postupně se do ní v bílých pláštích a
samostatně jedna po druhé soukají ženy a svou polohou vprostřed ní samy připomínají
nenarozené dítě. Následně se jako v deliriu zmítají a rukama řežou v oblasti břicha. Pro tyto
chvíle se jedna z hudebníků, kteří doprovázejí představení, stává „asistentkou“, která vždy

jen pomůže ženě vstoupit a vystoupit z prostoru konstrukce. Její role symbolicky poukazuje
na to, že ačkoli podává pomocnou ruku, žena se v závěru se situací musí vyrovnat sama.
Nebo s pomocí partnera, který zasáhne právě v posledním případě, kdy se představitelka
hlavní role, oblečená v bílém plášti, pomalu při houpání na půlměsíci smiřuje s „ano“
variantou. Zde se hodí ocenit výkon představitelky hlavní role Terezy Doležalové, která je
schopna v časovém rámci 40 minut zvládnout proces vývoje postavy od „holčičky“ po ženu
uvědomující si složitost situace a balancující mezi rozhodnutími, jak ji řešit. Její vnitřní
rozeklanost a nejistoty vystupuji v tanci a pohybu zřetelně navenek.

Další výraznou stránkou inscenace je silné propojení hudby a pohybu, kde reaguje hudba na
tanec a pohybové vyjádření, nikoliv naopak. Tvůrcům se velmi dobře povedlo zvolit
jednotlivé nástroje pro jednotlivé fáze inscenace. Na počátku tak doprovází přípravu dívek na
schůzku jemná, od přítomnosti do snu povznášející melodie příčné flétny Anny
Černohlávkové a setkání mladého páru výrazně dotváří svěží hudba Petra Michovského a
jeho elektrické kytary. Naturalismus druhé půlky pak podtrhují především zvuky a tóny
akordeonu Radima Babáka, které představení ukotvují až tisknou znovu na zem. Jednou jsou
dechem milujícího se páru, podruhé rozervanými výkřiky žen podstupujících proces potratu.

Tvůrci mají na tuto problematiku svůj názor a disponují také zajímavým nástrojem, kterým
jej mohou předat a donutit ostatní, aby se s ním konfrontovali. Ti se buď ve svém postoji
utvrdí, nebo budou nuceni znovu si pojmenovat svoje argumenty. Proto se nabízí otázka,
kterou položili i diváci v závěrečné diskusi po představení, zda inscenaci opravdu derniérovat
a „odsoudit“ ji takto k pouhým několika reprízám.

choreografie: Jana Dolejšová a soubor
tančí: Tereza Doležalová, Jan Kyselý, Jana Dolejšová, Jitka Mozorová
hudba: Anna Černohlávková, Petr Michovský, Radim Babák
premiéra: 16. března 2010
derniéra: 19. března 2011
Gabriela Hájková